Jdi na obsah Jdi na menu
 


Neuvěřitelné příběhy!

4. 6. 2008

Hrůzná ruka

Obrazek

Základní heslo zaměstnanců potravinářského průmyslu zní: „Při práci na strojních zařízeních dbejte zvýšené osobní opatrnosti!” Slečna Xiao Guo z čínského města Zhengzhou tohle heslo nejspíš nikdy neslyšela. Pravou ruku strčila do elektrického kráječe na maso. Výsledek byl děsivý: prsty a velký kus dlaně stroj naporcoval na úhledné špalíky libového masa. Kolegům se ale povedlo všech sedmnáct (ano, sedmnáct!) kousků těla nešťastné ženy najít. Po náročné dvacetihodinové operaci je lékaři znovu sešili k sobě technikou patchwork. Ještě neuvěřitelnější je ale jejich prohlášení, že slečna Xiao Guo se za tři měsíce bude moci vrátit do práce a že její ruka dokonce ani neztratí původní obratnost. Ale věřte Číňanům… Než ponoříte lžíci do plechovky fazolí s vepřovým, nebude od věci nejdřív její obsah důkladně prozkoumat...

Podivuhodný příběh

Roku 1803 došlo v australském Sydney k přepadení, při němž zahynul příslušník místní policie. Při přepadení se ztratily zlaté a stříbrné mince. Stopy vedly k tomu, že zadrželi jistého Josepha Samuelse, o němž se vědělo, že je člověkem špatné pověsti. Přesto, že mohli vycházet pouze z nepřímých důkazů, obvinili jej z vraždy příslušníka australské policie a odsoudili k trestu smrti oběšením. Toho dne, kdy měl být trest proveden, J. Samuels - už pod šibenicí přiznal svou účast na přepadení, avšak zoufale odmítal se přiznat k vraždě. Vykřikoval, že skutečný vrah, Issac Simmons, se nyní nachází v davu mezi lidmi a přihlíží popravě. Dav se zarazil, ale kat již odsouzenci vložil smyčku na krk. Mnoho lidí chtělo Samuelse zachránit, avšak strážce již bičem švihl koně a stolička se zpod odsouzených nohou odsunula. Lupič asi vteřinu visel, ale potom spadl na zem. Aby strážcové davu zabránili osvobodit údajného vraha, vytvořili kordon. Samuelse znovu přivedli pod šibenici a na krk mu znovu vložili smyčku, ale co se nestalo! Když odsouzenec visel znovu, provaz se sám začal rozplétat. Lidé v davu již neváhali a křičeli: "Odřežte provaz! Je to boží vůle!" Policejní šéf skočil na koně a s neobyčejnou správou cválal ke guvernérovi, který obviněnému daroval život. Po krátké době skutečného vraha chytili a oběsili.

                Zázrak nebo sen

Matka  osmileté  Pařížanky  Izabely  onemocněla  na zápal  plic.  Lékař  případ  podcenil  a nemocnou  ženu  nechal  doma  jen  s  dcerou,  nedoporučil  ji  převézt  do nemocnice.  Slíbil, že  ji  za  pár dní  navštíví.  Ovšem stav  nemocné  ženy  se  rapidně  zhoršil. Antibiotika nezabrala,  horečka  stoupla  a  žena  ztratila  vědomí. V bezvědomí  ležela  celou noc  a následující  den. Děvčátko  u  ní  celou  noc  bdělo,  i  když  se  zdálo,  že matka  už  nedýchá. Vzalo  si  z  modlitební  knížky obrázek  Panny  Marie  a  prosila  ji,  aby  maminku zachránila.  Potom  Izabela  požádala  sousedku,  aby  se přišla  na  maminku  podívat. Sousedce  se  žena  zdála mrtvá.  Zavolali  lékaře  a  ten  konstatoval  úplné vyčerpání organismu.  Ovšem horečku  až  neuvěřitelně  klesla.  Když  přijela  sanitka, žena otevřela oči  a  řekla  lékaři  a  sousedce  svůj  sen.  Zdálo  se  jí,  že  u  postele  spatřila Matku Boží, která  zvedla  ruku  a  položila  ji  ženě  na  čelo.  "Tvoje  dcera  za  tebe  prosí,"  řekla Panna Marie.  Žena  se  zázrakem  uzdravila.

              Klidná louka

Případ Julie, nejlepší studentky ročníku, kterou lékaři probrali z klinické smrti po autohavárii. Měla poškozené ledviny, mnohonásobné zlomeniny, vnitřní krvácení…Operace trvala hodiny a její záchrana byla opravdovým zázrakem. Když se lékařům podařilo Julii zachránit, místo slov vděčnosti je zasypala sprškou nadávek. Jakým právem ji „stáhli zpět! Lékaři nevycházeli z údivu… Vždyť Julie byla úspěšná, krásná, na chodbě na ni čekal snoubenec – majitel několika bank. Za měsíc měli mít svatbu. Kde se vzalo to zoufalství? Několik následujících dní byla Julie frustrovaná a jen pod vlivem snoubence se rozhodla pro rozhovor s psychologem.

Odborník zjistil, že Julie se cítila ukřivděna. Vyčítala lékařům, že ji vrátili zpět. Přesně popsala všechny zákroky, kterým ji podrobili na operačním sále, přestože nepochybuje o tom, že byla v bezvědomí. „najednou jako bych měla už všeho dost. Vstala jsem a jednoduše odešla. Moje tělo nadále leželo na operačním sále. S velkou jistotou jsem přešla přes stěnu a ocitla se na louce zalité sluncem. Ne, nebylo to slunce. Světlo přicházelo ze všech stran, ze zdola, zhora. Zároveň jsem věděla, že už nemám srdce. Že existuji, ale nějak jinak, nějakým těžko popsatelným způsobem. Jako bych zároveň byla zde, na louce, ale i na každém místě, na které si vzpomenu. Např. ve starodávném Řecku nebo ve snoubencově ložnici. Cítila jsem lásku a porozumění. Vyzařovala z toho světla, ale zároveň bylo ve mně. Přivírám oči, pokouším se v tom všem rozplynout a najednou cítím trhnutí. Nějaká síla mě táhne do bolesti a tmy. Bojuji, ale láska a světla pomalu ustupují, odcházejí ze mě. A opět jsem na operačním sále a lékaři se hrabou v mých vnitřnostech. Proč mi Ti lidé dělají největší zlo v životě? Nechci už žít jako doposud, nechci tělo, „ prohlásila. Julie odešla z nemocnice, po plastické operaci ji zůstaly pouze nepatrné jizvičky na uších a na prstech. Studium skončila s vyznamenáním. Provdala se za snoubence Jacka. Několika přátelům přiznává, že je šťastná, ale tvrdí, že kdykoliv by se s radostí a vděčně vrátila na svoji louku. Ví, však, že to nemůže udělat. Musí čekat, až přijde její čas.

                            Cesta do nebes

Asi před 40 lety se výprava horolezců vydala na jednu z nejvyšších hor světa- Mount Everest. Když už byli hodně blízko pokoření oné vysoké hory, jeden z horolezců se ztratil, všichni ostatní ho hledali a volali na něj ale on se od nikud neozíval. Když ho hledali už skoro 2 dny, nedalo se nic dělat a museli tu práci nechat jen na policii, kterou zavolali. Policie prohledali skoro celou horu, ale našli jen jeho stopy ve sněhu, které zkončili a nikam už nevedli.Oného muže hledala policie už několik měsíců ale nikde po něm nebylo ani vidu ani slechu. Policii tedy nezbývalo než případ odložit.

Po téměř 4 letech záhadného zmizení toho muže se najednou oběvil u Mount Everestu. Další horolezci, kteří se vydali pokořit tuto horu, ho okamžitě vzali k sobě do stanu, protože věděli, že to je ten muž, který zmizel. On jim potom vyprávěl svůj příběh. ,,Na chvíli jsem se vzdálil od ostatních a šel se podivat po okolí, když vtom všechno ztmavlo a já se ocitl ve dlouhém černém tunelu, v jehož konci slabě svítilo světlo. Když jsem došel až na jeho konec, z toho malého slabě svítícího světýlka se stalo slunce, které mě oslnilo a po chvíli jsem zjistil, že jsem se ocitl někde u moře, bylo tam krásné modré nebe. Neváhal jsem a skočil do moře. Plaval jsem v něm a bylo mi nesmírně dobře. Potom jsem z moře vylezl a slunce tak zářilo, že jsem byl během několika minut téměř suchý a opálil jsem se. Potom ale najednou přišla velikánská vlna (dá se přiovnat k tsunami, pozn. maj. stránek) a těsně než mě dostihla tak jsem se znovu ocitl tady." Horolezci mu samožřejmě nevěřili a tak mu sundali bundy a všechno co na sobě měl aby mu odhalili ruce a opravdu je měl opálené a když mu prozkoumávali jeho ruce, jestli to není jen barva, tak zjistili že je celí teplí a na rukách mu oběvili také uschlou sůl. Potom, když horolezce znovu oblékli, řekl:,,Nikdy jsem nebyl u moře a na to se klidně zaptejte mé ženy...Bůh chtěl, abych se tam podíval." 

Zmizeli v mimoprostoru?

Před více než čtyřiceti lety se v kalifornské rezervaci Angeles National Park ztratilo několik dětí. Je ale vůbec možné, aby člověk zmizel a nezůstala po něm jediná stopa? Moderní fyzika připouští, že za hranicí našeho světa existují paralelní vesmíry, do kterých se za určitých podmínek mohou lidé skutečně propadnout. Sérii tragédií odstartovalo 5. srpna 1956 podivné zmizení dvou studentů. Naposledy byli Donald Lee Baker a Brenda Howellová viděni v blízkosti mohutné skály, zvané podle bizarního tvaru Devil´s Gate (Ďáblova brána).

O pár měsíců později, 23. dubna 1957, se na stejném místě ztratil osmiletý Tommy Bowman. Chlapec byl na procházce v rezervaci se svými rodiči a příbuznými. Na cestě s mnoha zákrutami zahnul za roh a už ho nikdo více nespatřil. Rozsáhlá policejní akce byla neúspěšná. Po dítěti jako by se slehla zem.

Volání o pomoc

K neobjasněným zmizením záhy přibyl další, ještě záhadnější případ. V blízkosti Ďáblovy brány se 7. srpna 1959 ztratil devítiletý Francis Elliot. Byl zde se svými rodiči na výletě, a když se schoval za malou skalku, nikdo netušil, že to je naposledy, co ho viděli živého. Matka s otcem začali pohřešovaného syna hledat. K jejich údivu se jim ozval chlapcův hlas. Zněl jakoby přímo ze vzduchu, nikoho ale nebylo vidět. Přesto bylo jasně slyšet, jak hošík pláče a volá maminku. Současně stále dokola opakoval, že je stále zde, jen nemůže ven.Když zoufalí Elliotovi dítě nenašli, zalarmovali policii. Na místo dorazili šerif i se svým zástupcem a oba potvrdili, že chlapce slyší. Malý Francis bez ustání opakoval, že nikam nešel, ale najednou se ocitl někde jinde. Jeho hlas zněl z povětří ještě několik hodin. Potom začal slábnout a nakonec úplně zmlknul. Poslední slova byla obzvláště deprimující: „Je nás tu několik a nemůžeme ven. Pomozte nám, prosím!“

Na druhé straně

K takřka identickému případu došlo již roku 1888 ve Velké Británii. V Londýně tehdy beze stopy zmizela třináctiletá Jennifer. Když se ani po několika hodinách nevrátila ze školy, obrátili se její rodiče na policii. Pátrání po dívce se ujal ambiciózní úředník Scotland Yardu Marc Hopkins. Zpočátku probíhalo vyšetřování velice nadějně. Policistovi se už po několika hodinách podařilo objevit uličku, kde byla pohřešovaná viděna naposledy. Stopa zde bohužel také končila. Když však jeden z vyšetřovatelů zavolal na Jennifer jménem, v tu chvíli se stalo něco neuvěřitelného. Uprostřed ulice se jakoby ze vzduchu ozval dívčin hlas: „Já jsem pořád tady, ale nemůžu najít tu díru zpátky.“ Poté začal slábnout, až nakonec zcela zanikl. Okno do paralelního vesmíru se zřejmě definitivně uzavřelo.

 Propadl se do nicoty

V roce 1880 zmizení mladého muže vidělo několik svědků dokonce na vlastní oči. Stalo se to na malé farmě v Texasu. Tehdy rodinu Langových navštívilo několik přátel. Farmář David Lang jim vyšel v ústrety. Ušel asi dvacet metrů, když se náhle před zraky kamarádů i svých blízkých rozplynul ve vzduchu. Domů se už nikdy nevrátil.Uplynulo několik let. Na místě, kde muž zmizel, z neznámých příčin stále nerostla tráva. Zůstával tu jakoby pokosený přesný kruh v průměru přibližně dva metry. Jedenáctiletou Sarah, která si v této části usedlosti ráda hrála, jednoho dne napadlo stoupnout dovnitř kruhu a zavolat na tatínka. K jejímu nesmírnému úžasu a zděšení se jí otec opravdu ozval. Volal o pomoc. Tvrdil, že je stále na jednom místě, ale nemůže se odtud dostat. David Lang si prý povídal se svou dcerou přes čtvrt hodiny. Pak jako v jiných případech začal jeho hlas slábnout, až nakonec ustal. Podobných příběhů bylo zaznamenáno ještě několik. Nikdy se však nepodařilo ztracené lidi vypátrat nebo zjistit, co se jim skutečně stalo. Pokud opravdu uvízli v jakémsi mimoprostoru, pak se kolem nás může kdekoliv a kdykoliv otevřít smrtící past, ze které není návratu. 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Teeeeda!

(Klara, 5. 11. 2008 11:43)

Fuj, to s tím mimoprostorem je fakt hnusny! Se zacinam docela bat ze se taky nekam propadnu...